Tohle doma, tedy místo kde bydlíme, je u jedné místní farnice, paní Julie, které familiérně říkáme Jula. Tahle Jula je operní pěvkyně, má dvě děti, dcera studuje v Rusku a syn je na vojně, takže má teď doma dvě volné postele, které jsem teď obsadila já a moje spoludobrovolnice z Polska Ewa.
Do centra jsme se vydali později toho rána. Jednou z hlavních aktivit, které se zde provozují, je doučování. V Ázerbajdžánu je to totiž tak… Učitelé ve školách dostávají velmi nízké platy (cca 50 dolarů měsíčně), se kterými se dá jen těžko vyžít. Proto se ve školách věnují zejména těm dětem, jejichž rodiče jim nějak finančně vypomohou. Ty ostatní školou proplouvají až do té doby, než se rozhodnou, že by chtěly jít na vysokou školu. V té době zjistí, že na to nemají vědomosti, takže za rok či dva musí dohnat spoustu věcí, které je ve škole minuly. Jen málokteré dítě je schopné vzít si samo učebnice a doučit se látku z nich, takže většinou potřebují učitele. A aby měli učitele, potřebují peníze… Jenže náklady na doučování jsou vysoké a většina rodin si je nemůže dovolit. Proto středisko vypomáhá tímto způsobem a v podstatě zadarmo (za symbolickou částku 1 manat měsíčně). I proto je potřeba shánět sponzory, kteří by pomohli s financováním provozu centra. Jedná se zejména o evropské křesťanské organizace.
Moje práce by měla spočívat jednak v doučování (zatím uvažujeme o angličtině a francouzštině) a jednak v pomoci se sháněním a zařizováním grantů. Jak to ale nakonec všechno bude, je ještě ve hvězdách, teď mám tak týden na rozkoukání a pak uvidíme.
Po pár dnech jsme jeli na výlet ke Kaspickému moři. Salesiáni tam mají daču. Dača se do češtiny překládá jako chata, ale kdo by si představil naše tradiční dřevěné roubenky, ten by byl na omylu. Tady to je dvoupatrový cihlový barák obehnaný dvoumetrovou zdí. Salesiáni sem s dětmi jezdí na výlety a konají se tu i letní tábory.
Zatím rozumím tak polovině věcí, mám pocit, že bohužel většinou tomu, co není důležité. Všichni mě tu ale uklidňují, že je to normální a že si vedu dobře, tak jsem se rozhodla, že jim zkusím věřit.
A je tu jedna věc, která se mi líbí hrozně moc. Když tady nastoupím do maršutky (místní obdoba autobusu), skoro vždycky mě nějaký muž pustí sednout. Tady to tak prostě je, ať je ženě i muži kolik chce, prostě jí uvolní místo. Je to maličkost, já vim, ale někdy si tak díky tomu na chvíli v té upatlané a zaprášené maršutce připadám jako princezna …
Terka Dobiášová
Díky za sdílení, tak se tam drž, princezno!
Fandim Ti, Maruska
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.