... jak vypadá život nás - salesiánských dobrovolníků - v Lesothu, Mexiku, Indii, Zambii anebo třeba po návratu tady v ČR...

KONGO - Botková Bára - Co tu dělám

30. 11. 2008 0:27

27. 11. 2008

Zdravím všechny přátele do světa i domů!

Asi před třemi týdny mě bratr Yvon – ředitel Magone, vzal na prohlídku Akademie výtvarných umění, kde jsou teď moji svěřenci na stáži. Budova teda není příliš reprezentativní, jak by se na výtvarnou školu slušelo, ale pěkný barák aby člověk v Lubumbashi hledal lupou, možná spíš mikroskopem. Škola samozřejmě po technické stránce nebyla moc dobře vybavená, ale jinak moc pěkné věci, samozřejmě hodně inspirované domorodým uměním. Prohlídli jsme si ateliér, kde dělali s kovem – studenti tam měli hodně takových neprašovských věcí ze starých trubek a různého haraburdí, to se mi dost líbilo, pak jsme byli v ateliéru keramiky a sochařství, malby a nakonec reklamy.

Pak jsme se zajeli podívat do městského muzea, jeho součástí byla i galerie, ve které vystavovali současní konžští umělci. Přišlo mi srandovní, jak byla ta konžská bohéma, se kterou jsem měla tu čest, samolibá. Například ředitelka akademie (madame Séraphine, nevím proč, ale už to jméno na mě působí jako by ji předurčovalo k dráze feministicky angažované umělkyně :)) nám asi hodinu ukazovala svoje věci, pak katalogy a veškeré novinové články, které o ni napsali, nebo ve kterých o ní byla aspoň nějaká zmínka, vykládala o všech svých aktivitách. 

Pak jsme zajeli pozdravit jednu známou bratra Yvona, ředitelku centra pro mentálně postižené děti. To centrum byl fakt zážitek. Ne proto, že by to bylo nějak zanedbané nebo tam s těma děckama nějak špatně zacházeli, právě naopak, měli to tam pěkně zařízené a klobouk dolů před tou prací, kterou tam ředitelka udělala, ale zkrátka – i přesto to na mě působilo strašně depresivně – ty děcka, to byly úplný zvířátka, prostě naprosto odepsané existence, nedokážu si představit, co s nima asi bude, pokud se jim podaří vyrůst. Tady dětský život asi nemá zas až takovou hodnotu, natož život takhle postižených dětí. Slyšela jsem vyprávět takovou historku o mentálně postižené holčičce, kterou lidi posadili doprostřed ulice a čekali, až pojede auto a přejede ji, moc se u toho bavili, a když se jí auto vyhlo, byli z toho celí zklamaní.

Jinak jsem se byla podívat taky v místním pivovaru. Šéfuje tam tomu jeden Belgičan a jeho žena k nám do Bakanja centre občas zajde a věnuje se taky charitativní činnosti, prodává různé věci zazobaným Konžanům a výtěžek z toho jde na děti. Mají moc pěkné bydlení, v areálu pivovaru mezi stromy, hezky u jezírka, daleko od toho randálu tam venku, tak jsem si zas chvíli připadala jak v Evropě. Pracuje tam prý asi dvacet českých svářečů, tak až si budu chtít osvěžit češtinu, abych ji úplně nezapomněla, vím na koho se obrátit.

Ve středu učím na univerzitě, ale moc mě to nebaví. Chtěla jsem po studentech, aby vymysleli návrh na nějaký výrobek, nějakou akci, prostě nějaký reklamní plakát, no a dopadlo to tak, že kluci vystřihli svoji fotku, ve photoshopu ji připleskli k nějakému luxusnímu fáru a hotovo, a holky pro jistotu nevymyslely nic. V Kongu – podobně jako ve většině afrických států – se vysokoškolské studium platí, a to hodně draze, takže je přístupné opravdu jen elitě. Talent a předpoklady holt takovou roli nehrají. Tak mám příležitost pracovat s takovou konžskou zlatou mládeží a musím říct, že si vedle těch vyfiklých holek připadám trochu jako chudá příbuzná. Ale jinak jsou ti studenti moc milí a zdvořilí, zajímá je odkud jsem a jak to u nás chodí, vůbec nechci říct, že by se tam na mě někdo vyvyšoval nebo tak něco.

No a tahle sobota byla mimořádně vydařená: byla jsem ve městě se dvěma kluky z Magone a novým členem naší komunity-fotbalovým trenérem,  „koučem“ Sergem z Kamerunu. Sergovi je asi pětatřicet, je to takový ten „sporťák“, co je ho všude plno a má pořád v zásobě milión vtipných historek z natáčení, nejčastěji fotbalových, takový typ co tě pořád žoviálně poplácává po zádech a bere tě kolem ramen (aspoň teda mě), ve všem se vyzná a se všema se zná, tak trochu vševěd všudybud :). Ale musím říct, že i přes tuhle nepříliš lichotivou charakteristiku jsem ráda, že tu je. Na druhou stranu musím uznat, že má asi opravdu docela přehled, je dost angažovaný v politice, sociálních problémech, celkem se orientuje kultuře, a když se přenesu přes ten jeho rozšafný  projev, tak si s ním i docela ráda povídám. Což je moje jediné štěstí, protože si mě zjevně docela oblíbil, čirou náhodou ho potkávám pořád a všude, občas mám dojem, že na mě dokonce číhá, aby se mnou probral něco „neodkladně důležitého“ při kávě a sušenkách.

Takže k tomu našemu výletu – vyrazili jsme pěšky na blízký trh. Ráno byla bouřka, ale odpoledne už zas pražilo slunce, tak jsem si chtěla koupit nějaký slamák. Na trhu jsme se pohybovali rychlostí asi jeden metr za pět minut, byla tam hlava na hlavě, děsný randál, tak jsem se neodvážila ani vytáhnout foťák z obavy, že bych o něj do půl minuty přišla. A člověk si musel pořád dávat pozor, aby mu všechny ty troubící auta nepřejely nohy. Tak jsme nakonec nákup vzdali, sedli do taxiku a jeli do centra. Pěšky bysme v tom vedru asi umřeli, je to přecejen velké město. Oproti evropským městům je tu spoustu rozdílů, které už teď ani nějak moc nevnímám, ale aspoň teď se je pokusím trochu popsat. Vsechny nize popsanych jevy ale asi budou typicke pro vetsinu mest tretiho sveta. Například hned první den, když jsem přistávala, jsem si okamžitě všimla, že 95% budov je jen jednopatrových, a proto je to město tak roztáhle. Pár vícepatrových budov je akorát v centru. Tady totiž tolik nemusí šetřit s místem. Nejbližší větší město – Lukasa, je snad sto nebo dokonce 200 km vzdálené.

Další věc – peníze. 600 konžských franků je asi jeden dolar. Když mi otec Eric předal 80 eur kapesného za říjen v místní měně, připadalo mi to, jako by vyloupil banku. Takový balík pětisetfrankových bankovek v papírové obálce – člověk má dojem, kolik nemá pěnez, ale když pak za pár sušenek a nějaké ovoce zaplatí pět tisíc, tak ho ten dojem rychle přejde J. Ty jejich bankovky jsou v neuvěřitelně katastrofálním stavu, kolikrát z nich je jen už půlka, nebo téměř ani nejde přečíst, jakou hodnotu mají, jsou tak ohmatané špinavé, že se podobají spíš hadru a člověk má dojem, že se musí v ruce rozpadnout. A navíc často i dost smrdí.

Naopak dolary, to je jiná věc. S těmi jsem měla velký problém zaplatit. Stačí, aby byly jen mikroskopicky někde natržené, a už je nevezmou. A hlavně nesmí být starší než z roku 2000. Což byly v podstatě všechny dolary, co jsem měla. Ty starší dolary mají portréty prezidentů trochu menší než ty nové. Když jsem poprvé chtěla platit starou dvacetidolarovkou, tak mi prodavač řekl, že tuhle bankovku nebere, protože má ten chlap na obrázku malou hlavu. Nechápavě jsem na něho hleděla a přemýšlela, proč mu vadí rozměr Jacksonovy hlavy :). 

Potom mě napadají třeba kočárky. To tady v podstatě neexistuje, aspoň já jsem tu ještě žádný neviděla. Ženy tu nosí děti na zádech v takovém pásu látky, často nechápu, jak ty děti můžou usnout v tak krkolomných polohách se zalomenou hlavou a říkám si, že jestli přežijou první rok života, tak už musí přežít všechno… Ženy i tady ve městě chodí oblečené v takových tradičních pestře barevných šatech, moc se mi to líbí, třeba si taky časem něco takového koupím. A nosí fakt všechno na hlavě, i obrovské těžké mísy a pytle, a vůbec si to nepřidržujou rukama – nechápu, jak to na té hlavě může držet! Tak to asi tak vše k takovým nápadným odlišnostem, co mě teď napadá.

No takže jsme nasedli do taxiku a jeli do centra. Po cestě nás chtěla zastavit policie. Řidič taxiku šlápl na plyn a policajt jen taktak stačil uskočit stranou. Nikoho z posádky to naprosto nevzrušilo – běžná praxe. Tady má totiž policie zjevně opačnou funkci než u nás – místo pomáhat a chránit obtěžovat a znepříjemňovat život. A když se jim podaří tě zastavit, většinou z toho člověk vyjde o nějaký tu tisícovku franků případně šperk chudší (výše poplatku je přímo úměrná světlosti kůže J ), aniž by se dopustil jakéhokoliv přestupku. Jednou, když jsem jela s otcem Michelem do města, nás policajt zastavil a chtěl po otci jeho prsten. Otec Michel už ale ví, jak se v takových situacích chovat a navíc, když ho někdo naštve, dokáže být pořádně nepříjemný. Tak nás policajt nechal být.

Během cesty Sergovi asi třikrát volali známí, jestli se nechce stavit (Serge je v Kongu asi deset dní), poslední byla nějaká dáma, která slavila v jakési restauraci narozeniny. Tak nás tam Serge zavedl. Dala jsme si tam pivo, kluci to svoje vypili snad za minutu, tak jim Serge objednal ještě jedno, což byla chyba. Já jsem se nad tím nějak nepozastavovala, byly to jen dvě piva, navíc kluci už byli plnoletí a předpokládala jsem, že jsou na pivo zvyklí, aspoň bych to od kluků z ulice čekala. Taky jsem jim nechtěla dělat nějaké kázání, byl víkend a koneckonců to byl jejich volný den a mohli si dělat, co chtěli. Vydali jsme se na cestu domů, o půl šesté začínala mše. Kalele už v taxiku vytuhl a nemohli jsme ho vzbudit, Ezechiel byl zatím ještě pořád v rozjařeném rozpoložení a měl z toho ohromnou srandu a já jsem se zhrozila při představě, že Kaleleho v takovém stavu uvidí v Magone. Nechala jsem Serge a Ezechiela, aby ho pokud možno nepozorovaně propašovali do postele, šla jsem si do Bakanja odložit nákup a pak hned do Magone na mši.

Když jsem prošla bránou, uviděla jsem Kaleleho ležet na zemi před kuchyní! Pěkně se o něho ti dva postarali! Samozřejmě ho tak viděla půlka Magone, když šla na mši! Tak jsem ho ještě za pomoci dvou kluků vzbudila a uložila. Pak jsem šla na mši a asi za pět minut po mě jsem s hrůzou viděla vcházet dovnitř Ezechiela s otupělým výrazem ve tváři. Usadil se vedle okna, vyčkal na správný moment, kdy se zrovna nezpívalo a otec Michel měl kázání, aby to všichni slyšeli, a z toho okna se vyzvracel. Teď se tomu spíš směju, ale v ten moment jsem myslela, že se asi vyvrátím, protože jsem se za jejich stav samozřejmě cítila do značné míry zodpovědná. Bratr Carlos si Ezechiela, který se naštěstí během mše trochu vzpamatoval a nevypadal ani opile, odvedl do kanceláře a já jsem tam šla s ním a pokusila se to nějak urovnat. Řekla jsem, že toho nevypili moc, že jsme hodně chodili na slunci a asi jim to nesedlo, Carlos to naštěstí celkem vzal, nezlobil se na mě ani moc na kluky, jak jsem čekala, takže z toho naštěstí vyvázli celkem dobře. Ale byla to lekce i pro mě, tohle si už fakt nehodlám zopakovat a už ani kapka piva v mé přítomnosti.

Tenhle víkend měli kluci jakýsi šampionát v tanci reggae. Družstvo Bakanja centre čítalo asi třicet členů! Reggae je tu opravdu skoro náboženství. Dvakrát nebo třikrát do týdne kluci mají „repetition“ neboli opakovací hodinu tance, kdy ti starší učí tancovat ty mladší.  Teď o víkendu to proto byla opravdu důležitá výprava, soutěžilo asi deset družstev z různých salesiánských domů a naši kluci vyhráli. Vrátili se rozjaření, téměř se slzami dojetí v očích. Bylo skvělé je takhle vidět, na podobné úspěchy nejsou zvyklí, většinou o nich všichni mluví jako o „vagabonds“, zlodějích, beznadějných případech, dětech ulice, ze kterých stejně nikdy nic pořádného nevyroste. Problém je, že takhle to prezentují i místní média. Každý takový úspěch je proto pro ně hrozně důležitý a povzbudivý. Z podobných akcí tu například pro kluky uspořádali maraton.

Mějte se všichni krásně, Evčo, Štěpáne, Jirko, Terko, Pavle, Ondro, Andreo, Míšo, Lído, Jitko, Martine, i všichni ostatní držte se a přeju moc krásných zážitků, děkuju všem za zprávy a omlouvám se těm, kterým jsem ještě neodpověděla, snad se mi to v dohledné době podaří napravit.

Bára

 

 

Zobrazeno 1514×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková