BAJDŽÁNOVINY - 23. 01. 2009
Ahoj domove,
posílám velikánský dík všem těm, kteří na mě myslí, děkuju moc vojtěšákům za balíček a holkám z Německa za dopis. Taky díky za přání k narozkám!
Zdravím vás všechny v novém roce. Novoroční oslavy tady byly asi podobně bujaré, jako bývají u nás. Na silvestrovskou půlnoc jsme si vylezli na střechu našeho centra a koukali na ohňostroj. Otec Štefan ukazoval na jednotlivé rachejtle a z legrace tipoval, kolik asi tak stojí. … Vůbec mi přijde, že peníze jsou tady něco, co má moc takřka nadpozemskou. Úplatky tzv. vzjátky jsou tady každodenní realitou, děti v centru mi s klidnou tváří řeknou, že příští rok je potřeba tolik a tolik peněz, aby dostali matiku. Je bez problémů možné, aby dítě tři roky nebylo ve škole a potom si koupilo doklad o tom, že školu zakončilo. Bohužel tato situace se může stát i na univerzitě, takže například učitelé, kteří jí zakončili, se před svojí výukou musí sami naučit látku, kterou budou vyučovat. Myslím si, že tato skutečnost je hlavní příčinou toho, že je v téhle jinak velmi bohaté zemi takový nepořádek.
Salesiáni ale říkají, že za poslední roky se situace pohnula k lepšímu, především proto, že Ázerbajdžán by se rád dostal do EU. Evropa a západ vůbec jsou tady brány jako vzor dokonalosti, většina mladých lidí tady má jeden hlavní cíl – dostat se z téhle země pryč. Ti ruskojazyční by rádi do Ruska, zbytek mluví o státech, jako Německo, Anglie nebo Slovensko. Mají naivní dojem, že je Evropa přijme s otevřenou náručí a že jejich život se zlepší prostě proto, že nebudou v Ázerbajdžánu. Na otázku, proč se nepokusí udělat něco se situací tady mi odpovídají, že to nejde, protože všechno je tady o penězích … myslím, že je to otázka tak dvou generací, než se tohle změní…
Naše křesťanské Vánoce tady proběhly civilně a poklidně. 24. se ještě učilo, odpoledne jsme měli večeři u salesiánů, potom byl vánoční program pro děti a mládež v kostele, v deset půlnoční a potom domů. Tady se, jak jsem psala minule, Vánoce neslaví. Namísto nich se všichni těší na konec roku. Tomu jsme přizpůsobili i program a připravili pro děti tradiční Joločku. Je to něco ve stylu našich besídek, děti ukazují to, co se naučili, zazpívají, zahrají, řeknou básničku, dostanou dárky atd. Loni na Joločku přišlo 40 lidí …. letos 200, takže centrum praskalo ve švech a po dlouhé době nám tu rozhodně nebyla zima. Součástí programu byl i tzv. sladký stůl, tedy cukroví a různé jiné laskominy. Jakmile jsme ho zpřístupnili, nastalo něco nepředstavitelného. Téměř všech 2OO účastníků se ke stolu o rozměrech 2,5 X 1 vrhlo a začali se živit. Opravdu jsem měla chvílemi dojem, že v Ázerbajdžánu řádí hladomor a lidé nedostali už několik dní do pusy. Vrcholem bylo, když si někteří rodiče začali dělat v taškách zásoby na potom… Většina lidí se rozešla po rozdání dárků, pár vytrvalců zůstalo na diskotéku a druhý den začaly uhelné prázdniny.
Navštívila nás totiž pěkně tuhá zima a ve stejnou dobu nás zcela opustila elektřina, voda a částečně i plyn. Takže docházelo k situacím, že jsme myli nádobí ve sněhu, nebo ho rozpouštěli, abychom měli vodu na úklid atd. Naše mládež se s tím popásala statečně. Já jsem si koupila rukavice a k narozkám dostala ještě šálu a čepici, takže se mi žije dobře.
Největší radost mám z jednoho svého svěřence. Je to takový šestnáctiletý kluk, který teď už čtvrtý měsíc bydlí v centru. Má problémy doma, školu zabalil, když mu bylo 13 a trávil čas hraním her v internetklubech po nocích a vyspáváním ve dne. Do centra chodil už kdysi dávno, a vrátil se sem zhruba v dobu, kdy jsem přijela já. Jsme hodně spolu, povídáme, učím ho angličtinu atd. No a teď tu v centru začal chodit ještě na kurzy ázerbajdžánštiny, ruštiny a matematiky, otec Martin s ním má katecheze, po dvou letech byl u zpovědi, přestal sedět, litovat se a „gryzat sémičky“ (populární činnost mezi místními, jedná se o louskání slunečnicových semínek) a začal pracovat. Udělal našemu centru site (koukněte na www.maryammerkezi.com ), vzal si na starosti úklid pár místností, sám si platí obědy a zbytek peněz si šetří na úplatky na školu, kterou by chtěl dodělat. Doufám, že mu to vydrží, zatím si vede statečně. Jestli máte čas a chuť koukněte se na něj, jak hraje na kytaru, a jestli mu něco napíšete, bude mít velkou radost. (www.youtube.com/w0lis). Je to jeden z mnoha mladých lidí tady, jejichž osudy se vám dostanou pod kůži.
Někdy se v noci probudím a přemýšlím o jejich budoucnosti, o tom, jakou mají perspektivu, co je asi čeká a co já můžu udělat pro to, aby jejich budoucnost měla světlejší barvy.
No a tenhle týden nán škola opět začala pracovat. Naše počítače teď jedou na naftu, protože na kabel nás nepojit nechtějí (chtějí vzjátku asi tisíc manat), takže máme naftový agregát. Voda už jde. Jsem ráda, že jsem tu a mrzí mě, že to tak utíká.
Přemýšlím teď hodně o našich nových dobrovolnících, kteří se právě školí, i o tom, jak jsem se já loni touhle dobou rozhodovala „jestli a kam“. Upřímně jsem každý den (ten pěkný i ten těžký) ráda, že jsem se jela a to právě se.
Lidé mi často píší, jak je to super, že jsem tady na tak dlouho, ale ve skutečnosti je rok strašně málo. Sotva se rozkoukáte a začnete něco pořádně dělat, už je půlka za vámi. Zároveň je ale rok doba dostatečně dlouhá na to, aby vám to tu pořádně přirostlo k srdci a musím říct, že mě někdy mrazí při pomyšlení na odjezd…
Takže přeju všem novým adeptům šťastnou volbu a vám všem ostatním krásný nový rok =)
Salam aleykum, Terez.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.