... jak vypadá život nás - salesiánských dobrovolníků - v Lesothu, Mexiku, Indii, Zambii anebo třeba po návratu tady v ČR...

KONGO - Botková Bára - Ze života zvířat

4. 2. 2009 22:32

Srdečné pozdravy z Konga!

Právě sedím v počítačové učebně v Salamě, začínám sepisovat tohle vyprávění a nechávam studenty, ať si pracují na svých – bohužel ve většině připadech nepříliš invenčních – projektech, které jsem jim zadala jako finální ročníkovou práci. V téhle roli vysokoškolského učitele se necítím nijak uvolněně. Jednak si nejsem zrovna dvakrát jistá svými pedagogickými ani odbornými kompetencemi a pak chvílemi mám pocit, že jsem to spíš já, kdo je v pozici zkoušeného a tihle studenti bedlivě pozorují, jakým způsobem učím. Sice mě to učení tady moc nebere, ale jednou jsem se do toho pustila, tak už to nějak doklepu. Když nic, tak je to aspoň zajimavá zkušenost a i docela atraktivní údaj v životopise.  

Taky si tady ohromně libují v takových sladkobolných přeslazených cajdácích, a v jednom takovém videoklipu jsem dokonce měla tu čest účinkovat. Když jsem se jednoho krásného slunečného odpoledne vracela z města domů, bylo v Bakanja dost rušno. Natáčel se videoklip k jednomu takovému skvostu. Pobaveně jsem sledovala, jak se v trávě válí chlapík ve sněhobílém kvádru, s rukou na srdci a výrazem, že se každou chvíli rozbrečí, naprázdno otevíral pusu a předstíral jakousi milostnou agonii. Bavila jsem se ale jen do chvíle, než mě jeden člen štábu chňapl a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem se s tím unylým zpěvákem procházela ruku v ruce po trávě a celý štáb se radoval z takového nečekaného úlovku. Člověk by řekl, že je to nějaký zamilovaný popěvek, ale to by se pletl. Když jsem se dozvěděla, že jde o náboženskou píseň, docela mě to zarazilo. Asi jakési CD The Best of Jesus. Tady je víra takovou samozřejmostí, že z ní dokážou udělat výnosný obchodní artikl a neuvěřitelný komerční kýč. Jestli to někdy uvidí v televizi někdo z komunity, tak asi umřu hanbou. 

Nový rok si oba nasi kuchaři vzali dovolenou a tak mě chtěli pověřit vařením. To mě velmi znepokojilo, protože když jsem střízlivě zhodnotila své kulinářské schopnosti, bylo mi jasné, že tak čelím reálnému riziku, že mě bezprostředně  po pozření prvního chodu deportují zpátky do Česka. Ale když můj zděšený výraz uviděla maman Annie, tak se naštěstí nade mnou slitovala a nakonec strávila celý den v kuchyni se mnou. Trochu jsem po téhle zkušenosti ztratila apetit, protože kdykoliv jsem otevřela nějakou skříňku nebo nadzvedla pokličku, rozprchlo se do všech koutů množství brouků a jiného hmyzu všech možných rozměrů, barev a tvarů. Občas nějaký proběhne při jídle po stole, na to už jsem zvyklá, i na nějakou tu myšku v pokoji, ale přece jen, vidět přímo hnízdo celé te hmyzí kolonie, to mnou trochu otřáslo a představila jsem si, kolik těch potvor je asi rozmixovaných nebo rozvařených v bramborové kaši a v polévce… Podobně mě znechutilo, když jsem uviděla malého Makonga, jak s gustem okusuje nožičky jedné tučné kobylce.

No a když už jsme u toho hmyzu - když jsme byli s klukama dolovat hlínu pro práci v ateliéru, šlápla jsem do mraveniště takových velkých červených mravenců a pak jsem to pěkně rychle metla zpátky do ateliéru, kde jsem bleskurychle snundala kalhoty a snažila se ty potvory vymést. Pár jich tam ale zůstalo, a tak měli kluci celý den o zábavu postaráno, protože jsem co chvíli vyjekla a začala honit v kalhotách i v tričku nějakou tu červenou mrchu. Dělali si legraci, prý proč jsem jim tvrdila, že neumím tančit ani zpívat disco, když teď předvádím takové profesionální kreace.Otec Michel mi zas na ruce ukazoval jakousi velkou popáleninu, prozměnu zas od pavouka. Jindy zas vedle mě spadl ze stromu takový malý had ve smrtelném zápase s ješterkou. Bylo z toho zajímavé asi desetiminutové divadlo, než je učitel rozdrtil podpadkem. Lidi tady taky mají starch ze sov.

Trochu jsem se po novém roce v Magone vztekla. Nestává se mi to často, jsem spíš flegmatik, ale pracovní morálka a ateliéru už fakt klesla pod hranici únosnosti. Kluci nedělají vůbec nic, pořád jsou jen samá srandička a kravina, desetkrát jim řeknu, aby konečně začali pracovat, tak vždycky chvilku předstírají nějakou aktivitu a pak se bud nenápadně vypaří z ateliéru nebo se vyvalí na lavici a naříkají, jak jsou unavení. A já opravdu už nemám sílu ani náladu pořád někoho nahánět zpátky do ateliéru nebo v jednom kuse bezvýsledně buzerovat kluky. Navíc byl v ateliéru neuvěřitelný bordel, na zemi se válely rozbité věci, které jsem udělala před prázdninami, a někdo vylomil zámek skříňky, kde byly zamčené barvy a zpoloviny ji vybrakoval.

Někteří uz pochopili, ale je jich spousta, kterým se ještě nikomu nepodařilo vtlouct do hlavy, že bez práce nebudou koláče. Občas si vykládám s některým z kluků o samotě, a tak se dozvídam dost smutné životní příběhy. Jeden za války ztratil během jednoho týdne čtyři ze sedmi sourozenců a sám taktak že přežil. Jinému před očima na ulici zabili otce nějací grázlové. Když mi tohle vypraví s takovou tou životní moudrostí a fatalismem, který jsem popsala v minulém mailu a který bych pojmenovala asi jako « co-chceš-to-je-život », sedmnácti osmnáctiletý kluk, tak mě to vždycky dostane a hned si uvědomím, ze tyhle kluky nemůžu soudit, i když mám někdy během hodiny sto chutí je pořádně nakopnout.

Dorazila nová dobrovolnice, Femke z Belgie. Byli jsme ji vyzvednout na letišti a tak, když jsem ji sledovala, jsem si zavzpomínala na moje první chvíle a dojmy v Kongu a trochu jsem ty čtyři měsíce tady zhodnotila. Přiznávam, že s jistou dávkou sadismu mě baví sledovat ty její vyjevené reakce, které jsou průvodním jevem téhle počáteční fáze vyorané myši. Chudák není stejně jako já na začátku úplně ve své kůži, když se na ni vrhne to stádo kluků a každý ji ohmatává a křičí na ni cosi ve svahilstině. Tak se jí ten start snažím trochu ulehčit a ujišťuju ji, že to přejde a zvykne si na to, že nemá chvíli klidu a soukromí, protože na její dveře buší deset řvoucích děcek.

Včera měl oslavu narozenin jeden z bratrů, Carlos. Mám moc ráda tyhle komunitní oslavy, je to příjemné zpestření všedního toku dní, jestli se teda dá vůbec říct, že dny jsou tady všední. Každopádně je moc pěkný, jak se lidi z komunity navzájem k sobě chovají, i když sem tam k nějakému konfliktu nevyhnutelně musí dojít, hlavně když se u jídla diskuze stočí k politice. Oslavenec je už od rána chýčkán a obletován. Ale i bez narozenin jsou k sobě všichni moc pozorní. To je vidět třeba i u jídla. Jak zasednem ke stolu, hned mi někdo vezme talíř a naservíruje polívku, já zas vezmu jeho sklenici a naleju vodu, i když si tak navzájem spíš překážíme a bylo by daleko pohodlnější, kdyby se každý obsloužil sám.

Právě tu vypadl asi na pět minut proud. Studenti, kteří pracují na počítačích se zděšeně chytají za hlavy a nadávají, protože si svoji celodopolední práci samozřejmě zapomněli průběžně ukládat. Mně se to taky stává, ještěže tohle píšu na notebooku, jinak by to bylo taky v háji. Už budu končit, za pět minut mě čeká taxík a transportuje mě na oběd do Bakanja centre.

Zatím nemám ještě dost kuráže cestovat veřejnou hromadnou dopravou bez doprovodu kluků dál než jednu zastávku. Názvy ulic a čtvrtí jsou pro mě těžko zapamatovatelné, tak by se mi mohlo lehce stát, že bych se ocitla na opačném konci města, než kam jsem měla původně namířeno.J

Žijte blaze :)

Bára   

Zobrazeno 1414×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková