4. dopis – 6. 1. 2009 – Zakončení školního roku
Ahoj a dobrý den z Lesotha, Úspěšně jsme zakončili školní rok. Švadlenky si díky mojí změkčilosti vedly v testu celkem dobře. Poslední hodiny na základce jsme napůl hráli hry a napůl vyráběli. V jedné třídě mi zazpívali na rozloučenou. Dlouho nevěděli co a pak zvolili Apologize.:) Ve školce naše děti moc nepochopily, že už nepřijdou. Trochu melancholicky jsem zavzpomínala na svůj poslední den v MŠ.
Hodně tancujeme. S děckama v oratoři, s holkama z Mazarello a pak tak různě a skoro pořád. Líbí se jim housle, což chápu, protože k tanci potřebují hlavně rytmus, ale trochu tím trpím. Kluci mi přijdou obecně nadanější než holky. Ale nechci holkám moc křivdit, třeba se ještě projeví.
Život na misii je komplikovaný. Člověk by řekl, že jsme tu všichni v první řadě pro děti, ale někdy to politikaření moc nechápu. Jsem ráda, že je naše chatka samostatný objekt, ve kterém si můžeme zvolit míru skromnosti samy. Od té doby, co jsem se přestěhovala, se necítím v takové izolaci od reálného života za plotem. Víc než se salesiánkami jsme teď v kontaktu s místní mládeží našeho věku.
6.12. jsme se vydali do městečka T.Y. a navštívili Thakiso v jejím domě. Pletlo se tam tolik dětí, že jsem nevěděla, kdo komu patří. Zabavila jsem si jednu ze sedmiměsíčních dvojčat a nosila ji celou dobu na zádech. Dvojčata se tady prý považují za jednu osobu. Když první zemře, jenom se v tichosti před úsvitem pohřbí a nikdo se o tom víc nezmiňuje. Teprve když umře druhé, koná se pohřeb se všemi obřady, mší a rodina vzpomíná. To samé platí i pro svatbu. Jeden kamarád si vzal ženu z dvojčat, ale musel čekat čtyři roky na oslavu, kdy se vdávala i ta druhá.
Co se týče tradic, je to víc než zajímavé téma. Na spoustu proč je odpovědí jednoduše: Protože je to tradice. Třeba nesedej na poslední schod, nedělej tohle na děti, nedělej to a to. Úctu mám, ale na poslední schod si klidně provokativně sednu. Tradice je možná dobrá věc, kultura a vše okolo je cenné, ale když si mám vybrat mezi respektem k tradici a respektem k lidem... Teď mám na mysli strach a pocit viny, který je úmyslně vyvoláván v ženách z některých věcí. Moc tomu nerozumím a sázím trochu hazardně na (podle mně) zdravý rozum:). Uvidíme.
Náš milý teenager Harry odjel do chladného Skotska pyšný na to, že má jinou barvu kůže (červenou až červenější) než všichni jeho kamarádi. Doprovodili jsme ho do Johannesburgu, kde jsme strávili tři krásné dny a viděli spoustu věcí; apartheid muzeum, ve kterém mi lezl mráz po zádech při promítání filmů s chladnou rasistickou propagandou, nabubřelá kasina v Gold reef city, (Zapovídala jsem se tam s ochrankou a ptala se, jestli už někoho zastřelili. Nabízel, že můžu být první:).) africký trh v Rosebank, panorama Johannesburgu s mrakodrapy, muzeum Hectora Pietersona v Sowetu a pak kousek Soweta samotného s nenapodobitelnou atmosférou vesnice, chudoby, odporu, paličatosti, sebeuvědomění a musím říct, že i přátelskosti. Člověk by nečekal, co udělá pár slovíček v Lesothu, kterému lidé z kmene Zulu rozumí.
Našla jsem si tam mezi dětmi pár kamarádů a Eliana koupila po střídavém nastupování a vystupování z minibusu doprovázeného divokým smlouváním dřevěnou vyřezávanou židli. V Johannesburgu zůstala i naše kamarádka Thembi, protože tam bude od nového roku dělat dobrovolnici. Když jsme pak ve Ficksburgu po dlouhé cestě vystoupily s Elianou z minibusu, místní na nás volali: ,,Vítejte doma!¨
Letíme teď na dva týdny do Zambie, poté jedeme autobusem do Kapského města, no a pak mě navštíví mému srdci nejmilejší – rodiče.:)
Zatím se mějte krásně, dávejte na sebe pozor a ať se Vám daří.
Eva
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.