NĚMECKO - Jitka Hlaváčová - Zpropadené kakao

Servus! (= bavorsky AHOJ!)                

 Nedělní odpoledne stane se pro mnohé chvílí nudy… ale né pro dobrovolníky :) . A tak ho využívám k tomu, abych se pokusila o nemožné - stručně shrnout, jak se máme a co děláme.                

Přes Vánoce jsme byly s Lidkou doma. Bylo fajn se setkat s rodinou, kamarádama, příbuznýma a odjet po třech měsících ve vesnici zase dál než pár kilometrů do nejbližšího města. Ale jak to říct? Doma je prostě úplně jiný svět než tady. Bylo pro nás tak nějak těžké být tam a po dvou týdnech se zas vrátit zpět. Ňák nás to rozhodilo. Začaly jsme se adaptovat v Česku, a pak jsme si zas musely zvykat na Německo. Těžko se to popisuje

Připadá mně super, že jsme tu víc než jen na tři měsíce. Ty byly tak nějak „rozkoukávací a zvykací“ a teď teprv mám pocit, že se tu můžem nějak víc smysluplně zapojit. Takže už nějak pravidelněji a systematičtěji učím konkrétní jugendlichy hrát na kytaru a doučuju angličtinu. V mezičasech improvizuju.

Jednou za dva týdny hrávám v neděli při mši na kytaru. Protože ale neznám německé písničky, mám vymyšlený speciální postup. Pater Stiegler vybere, co se bude zpívat. Se seznamem písniček a zpěvníkem se odeberu ke klavíru. Tam se je podle not naučím zpívat a pokud jsou moc vysoko, přepíšu akordy. Samotné hraní při mši už je pak vlastně jenom taková třešnička na dortu. Baví mě to. Je to takové... objevitelské. Dostala jsem taky za úkol přeložit internetové stránky Waldwinklu do češtiny. Moje překladatelské nadšení nezná mezí. Je tak krásné hloubat nad tím, jak se asi česky dá nejlíp vyjádřit třeba spojení „Berufsvorbereitende Bildungsmaßnahme“ apod. No vážně! Němčina je fascinující, i když tomu u nás v Česku málokdo věří. Škoda. 

Co jsem se v poslední době učila, bylo dávat si hranice ve vztazích k jugendlichům. Zjistila jsem, že je to fakt těžké, ale né nemožné. Jeden kluk z naší internátní skupinky se na mě nějak moc upnul. Vyžadoval, abych se mu furt věnovala. Byl zkrátka už vlezlý. Pořád za mnou chodil a chtěl hodiny kytary, pouštět mně svoje oblíbené písničky a vyprávět o klukovi, do kterého se právě zamiloval (je totiž gay)...Už jsem na to prostě neměla. Teď vím, že zabírá, když jsem víc ráznější a jasně se vymezím. Jo, budu se ti věnovat a ráda, ale jsou tu i jiní. Zní to tak nějak úplně závažně a psychologicky J. Ale patří to zkrátka k tomu, čím tu žiju.             

Ještě bych ráda zmínila událost s krycím názvem „Zpropadené kakao aneb chybami se člověk učí“. Během ledna je tu ve Waldwinklu zimní olympiáda. V průběhu čtyř týdnů soutěží mezi sebou jednotlivé internátní skupinky v disciplínách jako badminton, kuželky, stolní tenis, jízda na vozíčku na čas, šachy atd. o zlatou, stříbrnou nebo bronzovou medaili. Johannesovi se ten den nějak nedařilo. Prohrál na plné čáře. Pozvala jsem ho proto na kakao, protože vím, že ho má rád. Pak přišlo ještě pár jugedlichů od nás z internátní skupiny a že by si dali taky. Mléko z lednice ve společné kuchyni už došlo, tak jsem ho vzala z té, co máme v kanceláři. Chtěla jsem se zeptat kolegyně, jestli můžu, ale zrovna tam nebyla. Tak jsem si řekla, že jí to sdělím další den (na což jsem ovšem ve víru událostí zapomněla...). Všichni byli rádi a já šla domů s blaženým pocitem, že jsem mohla udělat děckám radost. Další den ovšem dostal můj „dobrý skutek“ nové dimenze. Kolegyně Karo se mnou chtěla mluvit. Šetrně mně sdělila, že chápe moje úmysly a proto je všechno v pořádku, ale potraviny z lednice v kanceláři jsou určené na víkend (na jídlo během týdne totiž internát nedostává příspěvky - děcka chodí do jídelny). No a pak že si jí taky některé slečny od nás ze skupinky včera stěžovaly, že Jitka vařila kakao a vůbec za nimi nepřišla, aby je taky pozvala...Takže byly uražené. Proto by prý bylo lepší příště, když něco dělám, to dělat pro všechny...Naštěstí je to fajn ženská, takže to nijak nehrotila. Jo, byla jsem pořádně naštvaná na celý svět a říkala si, že jsou to nevděční spratci. Až jsem se uklidnila, vyplynulo mi z toho všeho pár poučení:
1) Lednička v kanceláři je během týdne nedotknutelná.
2) Komunikace s kolegama je výsostně důležitá.
3) Některým lidem se člověk nikdy nezavděčí, a proto o to ani nebudu usilovat aneb jak říká Vojtěch Kodet: Není důležité chtít se líbit a zavděčit všem. Vlastní hodnota člověka v tom nespočívá.
Naštěstí takové události nejsou úplně na denním pořádku a děcka, které mně občas lezou na nervy mě zas dokážou na druhou stranu dobít baterky - když cítím, že jsou rádi, že tam jsem a když můžu nějak pomoct - i když je to často jen v maličkostech. To mě vždycky tak nějak pohladí.               

Poslední odstavec se týká slavnosti Dona Boska. V pátek byla ráno mše pro celý Waldwinkel, poté společná snídaně (jak jinak než bavorské bílé klobásy s preclíkama a švédský stůl...). Pak se promítal film o donu Boscovi. Včera (v sobotu) se slavilo v rámci komunity a farnosti. Po mši byla společná večeře, při které hrál dechový soubor z Aschau (dechovku nemusím, ale naštěstí nehráli jen lidovky a úplně jim to šlo!). Následoval asi hodinový program v sále, při kterém se zmiňovalo výročí 150 let od založení salesiánů, představoval nový obraz dona Bosca a hrálo divadlo. Měly jsme s Lidkou na starost hudební program. Měl obsahovat taky jednu českou písničku. Vyhrálo „Hosáána...Bohu na nebi“. Když se k nám ale při zvukové zkoušce svým zpěvem přidal na refrén Daniel z Ghany, který nás doprovázel na bongo a pan Stiegler, který právě chystal prezentaci, tak jsme si řekly, že tam asi něco nehraje a že to asi zas tak moc česká písnička nebude...        

Takže se mějte co nejlíp a všecky vás s Lidkou moc zdravíme! SADBU, Ondru, Míšu, Andreu a Pavla v Indii, Terku v Azerbajdžánu, Báru, Štěpána a Evču v Africe, Martina v Bulharsku, známé i neznámé v Česku a všude možně... navěky věků... amen :)
                                                                                                                                                                  Jitka