Čekala na mě první bulharská mše v Sofii, kde jsme byli vyzvednout ještě posledního člena komunity, P. Petra Němce. Jediným problémem bylo, že mše byla napůl v bulharštině a na druhou půl ve staroslověnštině (katolické mše se zde slouží podle východního obřadu). Kněží stáli většinu mše za ikonostází, což je dřevěná stěna z ikon, oddělující prostor pro lid od prostoru pro kněží a také až na výjimky (jako kázání a přijímání) stáli zády k lidem. Nejvíc mě na celé mši překvapilo, že se všichni hrozně moc křižovali a to fakticky hodně – do tří čtvrtin mše jsem napočítal třicet křižování, pak už jsem počítat přestal.
Při proměňování jsem spatřil další podivnost a to tu, že tři kněží sloužící mši začali nad kalichem třepat ozdobnou dečkou (vypadalo to, jako kdybyste chtěli vyklepávali například deku). Později se dozvídám, že při proměňování sestupuje Duch svatý a toto třepotání má symbolizovat jeho pohyb směrem shora na proměňovaný chléb a víno dole pod dečkou. Když pak nastalo přijímání, dost jsem se zalekl až tak velkého rozdílu od nás a nebýt Fandy, který mě vybídl, abych se toho nebál, tak bych snad ani nešel :). On průvod je stejný jako u nás, jen když člověk dojde ke knězi, který podává, nejdřív musí uchopit trojcípý ubrousek, který z jedné strany drží ministrant, a další dva cípy drží přijímající (podle mě, kdyby přijímání upadlo, tak ať nespadne na zem). No a pak přijímající musí zaklonit hlavu a pořádně otevřít ústa. Kněz má v kalichu ve víně naloženy takové tužší kostičky chleba, z nichž jednu vyloví na malou lžičku a vhodí do otevřených úst.
Ostatně na závěr mše se vytvoří řada druhá, kdy lidé přicházejí opět k oltáři a dostávají kousek chleba, který byl během mše požehnán a snědí jej, aby si jím vyčistili ústa od případných drobtů přijímání, které jim zůstaly v ústech (aby je případně neplivali na ulici). Protože byla slavnostní mše (sv. Terezie, což je zakladatelka řádu karmelitánek), dostali jsme všichni ještě i růžičku (což jsem byl mile potěšen) a kněží pozvaní na slavnost byli pozváni i na večeři (a my s nimi – odtud mě ještě doteď rozveseluje podle mě nejlepší hláška večera, která mi byla přeložena: „Nikdy nezvi salesiány. Podívej – pozveš jednoho a přijde jich pět“ :).
Celé centrum salesiánů v Kazanlaku, kam jsme dorazili pozdě v noci, se skládá ze tří budov – nového komunitního domu, který je otevřený přibližně jeden rok a bydlí v něm otcové salesiáni. Kromě otců je tu také prádelna, sušárna, společenská místnost a v přízemí oratoř a klub. K oratoři patří místnost s kulečníkem, posilovna, tělocvična a místnost se stolním fotbálkem.
Další budovou patřící ke středisku je kostel zasvěcený sv. Josefovi. V přízemí je loď, ve které se slouží mše svaté a nad ní jsou prostory, kde jsou na akcích a při návštěvách ubytovávána děvčata.
Poslední budovou je dobrovolnický domeček, bývalý komunitní dům, ale po rekonstrukci toho současného se komunita přestěhovala a v tomto jsou ubytováni dobrovolníci. Bydlíme spolu s Fandou v jednom pokoji, který se skládá ze dvou místností – jedna slouží jako ložnice a druhá se dá využít jako pracovní místnost. Mimo něj máme v domku koupelnu se sprchou a dvěma záchody a v dalším patře pokoje, kde se v případě akcí a návštěv ubytovávají kluci.
Spolu v centru s námi žije ještě kocour Bedřich a brouci „chlebarky“, což jsou takoví černí velcí brouci, kteří když přepadnou na záda, tak už se neotočí a umřou (což je výhoda, protože k nám do domku vedou tři schody dolů, čili trojnásobná šance, že případný brouk cestou zemře). Do staré a už nepoužívané kuchyně však lezou oknem, tak jsem měl tu příležitost je vyfotit, protože jsme tu našli už dva. A na chodbě zde do včerejška bydlel obří pavouk a když říkám obří, tak nekecám.
Odpolední porada byla obsáhlá a odcházím s pocitem, že na nudu vážně mít čas nebudu, spíš naopak. Každé ráno v 7.30 mše svatá v kostele, vyjma pondělí (kdy je v 18.30), pátku (kdy je v 17.00) a neděle (kdy je v 9.00). Potom snídaně, po snídani prostor na práci, o půl jedné oběd, prostor na práci a pracovní den končí v 18.30 společnou modlitbou, kde se všichni po celém dni sejdeme a uvidíme se i s těmi, s nimiž jsme se doposud ten den neviděli. Po modlitbě následuje večeře a volný čas. V 22.00 nastává internetová večerka, abychom si byli schopni udělat aspoň nějakou volnou chvíli na čtení, hraní na kytaru, a jiné záležitosti předtím, než ve 23.00 celá komunita ulehne k nočnímu spánku.
No a co jsem vlastně dostal za práci? Prvním úkolem je úklid. Kromě úklidu pak mám na starost ještě nedělní vaření a ještě vaření v kolečku (každý týden ve všední dny vaří někdo jiný). Každé úterý se s Fandou střídáme ve večerním slůvku, které se pronáší po modlitbě (pro ty, co neznají, se jedná o krátkou myšlenku před spaním, nad níž by se člověk mohl zamyslet a rozjímat nad ní ve večerním klidu). Kromě těchto věcí, v nichž se střídáme všichni, jsem dostal na starosti ještě sklad nejrůznějších věcí na tábory a na různé hry, správu webových stránek a knihovnu (tam je potřeba udělat evidenci všech knih a roztřídit doposud neroztříděné knihy do kategorií). No a na závěr jsem dostal na starosti mládežnické činnosti v Kazanlaku, což zatím znamená hlavně oratoř, která je od úterý až do soboty od 14.00 do 17.00, kromě pátku, kdy je kvůli mši jen do 16.00. V ní budeme spolu s Fandou, takže se snad dokážu mezi dětmi a mládežníky rychle rozkoukat. Každé pondělí je pak odpočinkový den, kde bychom si měli hlídat, abychom nepracovali, ale spíše relaxovali. No a mě k pravidelným aktivitám ještě přibyl soukromý kurz bulharštiny a to každý všední den 2 hodiny.
Cvrček mi povídal o ikonách a jejich významu. V našem kostele je například ikona umístěna uprostřed nad prostorem pro kněží, aby člověk při tělocviku, když zakloní hlavu, viděl přímo na tuto ikonu Poslední večeře a prožíval to stejné, co tehdy prožívali apoštolové. Ikony totiž vždy vypráví nějaký příběh a měly by proto prohloubit zážitek člověka při rozjímání v kostele. Vše je zde totiž méně rozumové než u nás, více se zpívá, modlí a vytváří se tak atmosféra vhodná pro modlení a rozjímání (něco jako zpěvy Taizé).
Večer pak jdeme ven s Desy, mou budoucí učitelkou bulharštiny. Mluví i anglicky, takže když si zrovna nepovídá s Fandou, tak jí i rozumím. Nejdříve jí pomůžeme vynosit učebnice, které přivezla šéfka jazykové školy na další rok, potkáváme jejího studenta angličtiny a potom vyrážíme do hospody nebo restaurace New York, kde sedáme k salesiánskému stolu číslo 10. Dáváme si bulharské pivo Zagorka, které mi jako neznapivovi přijde úplně stejné jako všechny ostatní a stojí 2 leva . a k tomu na zakusování osmažené kuřecí kousky zvané v jídelníčku jako chrumkavé něco za 5 leva. Na ně se nejlépe vymačká citron a namočí se v chilli omáčce, kterou bych spíš prohlásil za ostrý kečup, ale prý je to to nejostřejší, co se dá v Bulharsku koupit. Desy si objednává smažené brambory se sýrem, takže cítím závan domoviny. Jen u nás taková jídla v jídelníčku na zakousnutí v hospodě bohužel chybí. Aplikujeme bulharský zvyk, že se všechno jídlo dává doprostřed a každý si bere na co má chuť. Desy je vegetariánka, takže na tom těžíme my. Domlouváme první hodinu na zítra v jednu hodinu po obědě a pak se loučíme a jdeme spát. Dokonce i dodržuji večerku – no aby ne, první den. Zítra se uvidí, co s večerkou bude dál...
Martin Kužela
Plné znění dopisů a hlavně FOTOGRAFIE najdete na Martinových webových stránkách: www.spolco.info/bulharsko
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.