INDIE - Andrea Musilová - Začínáme učit...

8. listopadu  

Odpoledne jsme byly s dětmi na hřišti, bylo veselo, hráli jsme basket a kabadi, nic u nich nemá moc pravidel, takže to byla divočina, ale moc jsme se nasmáli. Jediné, co mě trochu vadí, je to, že se neustále perou. Občas musíme kluky od sebe odtrhnout, jinak by si ublížili. Je vidět, že to jsou děti z ulice, kteří si nenechají nic líbit a musí si svou existenci dokazovat pěstmi.

9.listopadu

Ráno jsme si přivstaly a jeli s otcema a některými dětmi do Magadi na mši. Projížděli jsme dvěma vesnicemi, poprvé jsem viděla, jak indický venkov vstává. Ženy nosily na hlavách klestí, vodu a tak vůbec co se dalo, muži taktéž. Jejich domky jsou spíše takové chatrčky, někde mají třeba jen takové stany z modré plachty. Stačí jim k přežití a štěstí hrozně málo, lidé se usmívají, i když by někdo mohl říct, že se namají čemu smát. Naplňovalo mě to takovým zvláštním pocitem, soucítíla jsem s nimi, ale přitom jsem si říkala, kdo se má lépe, oni nebo já?

Na mši jsme byli rozděleni na dva tábory, vlevo ženy, vpravo muži. Sedělo se na zemi, byla pěkně studená...

K večeru jsme šli na procházku na kopec. Cestou se u mě držel můj oblíbenec, který má moc složité jméno, ale já mu říkám v soukromí Pakistánec. Jednou za mnou totiž přišel, moc krásný chlapec, čtrnáctiletý, vypadal jak malý černoušek a místo pozdravu, představení apod. mi povídá- Já nejsem z Pakistánu, jsem z Indie. Říkal to tak naléhavě, ale musela jsem se tomu zasmát a ujistila jsem ho,že vím, že je z Indie. Děti se mu asi smějí, že je z Pakistánu, páč vypadá trošku jinak než ostatní.

Jinak děti tu pořád studují, myslím, že jsou hodně vzdělané, spoustu toho ví, od dalšího týdne je budem učit i my. Angličtinu a počítače. Pak jsem si na svá bedra nabrala ještě malování, zpívání, sport a ošetřování nemocných dětí. Moc se těším, až do toho vpluju, mám ty děti čím dál víc radši.

V angličtině už začínáme být zběhlejší, člověk se rychle rozmluví, když chce. Pořád je to samozřejmě krkolomné, ale už ne úplně katastrofální. Ale zítra můžu tvrdit zase něco jiného, mám tu strašně měňavé nálady. Jednou se mi tu tak moc líbí, podruhé bych si sbalila pět švestek a odjela. 

10.listopadu

Dopolední schůzka s ředitelem střediska proběhla krátce, ale opět byla vyčerpávající. Domluvili jsme se na našem časovém plánu a od zítřka budeme mít úplně nabytý program. Vstávat budem každý den před sedmou a až do půl desáté budem něco dělat. Samozřejmě, že budeme mít občas nějaké přestávky a jsou do toho zahrnuté i takové ty nic nedělací věci, jako jen tak být s dětmi nebo hraní her apod. 

Byly jsme svědkem pálení indického odpadu. No, kdo má aspoň trochu ekologické cítění, ten by se na to nemohl dívat. Házeli do toho ohně všechno. Kýble, gumové hadice, pet lahve, dráty, nádoby na vodu, všechno co se dalo. 

11.listopadu

První hodina angličtiny. Málem mi praskla z těch děcek hlava. Máme jich jen dvanáct, ale snad ty nejzlobivější, co jsme mohly dostat. Jsou to děti, které ještě nemůžou do normální školy, páč  jsou tu krátce, přišli z ulice a potřebují se naučit řádu. A my to schytaly. Jsme na ně dvě, ale obě jsme tam málem zešílely. Běhají kolem lavic, neustále se perou, škádlí, kradou nám věci ze stolu, jen co se otočíme k tabuli... Chtěli jsme jim předvést zajímavou výuku angličtiny, zapojily jsme naše kreativní myšlení, ale Ti malí uličníci to teda moc neocenili. Když je něco bavilo, řvali jeden přes druhého odpovědi, běhali k tabuli, aby nám to tam hned napsali, volali antí, look (jak mají krásný sešit). To je lepší varianta, s tím se dalo dobře pracovat. Ale i přes neustálé střídání činností brzy ztratili soustředěnost. Budeme muset zavést pozvolnou změnu, ne tak radikální. Když jsem při hře do ruky nevědomky vzala proutek (ani jsem si neuvědomila, že ho mám), ztichli a byli jak beránci. Snad se nám podaří naučit je být v klidu i bez proutku. Odcházely jsme vyčerpané. Jestli to tak bude pokračovat celou dobu, vrátím se jako zapšklá učitelka základní školy.

Ještě se musím na chvíli vrátit. Parádní večer, otcové pro nás nachystali překvapení, mohly jsme dnes jíst s dětma, byl to moc fajn zážitek, jedí v jedné místnosti, vyskládáni na zemi v tureckém sedu. Byla o nás velká tahanice, kam že si to máme sednout. Cítila jsem se mezi nimi moc dobře, byla jsem jedna z nich, stejné jídlo, stejný posed, talíř na zemi a jezení rukama (mimochodem to už mi jde celkem dobře a přijde mi to naprosto přirozené, spíš mi příjde divný strkat si lžíci do pusy).

13.listopadu

Dnes jsem si poprvé v Indii vzala brýle místo čoček. Děti byly celé vyjevené, ukazovaly na mě, ptaly se, co to mám. Docela vtipný:-) Ale můj malý oblíbenec „Pakistánec“ Mandžuláta se tvářil zmateně a vypadalo to, že se mě skoro bojí. Vůbec se mnou nemluvil, ignoroval mě. Snad si zvykne, všichni říkají, že vypadám jinak, tak ho to asi mate.       

Děti opět našly jedovatého hada, zabily ho a volaly antí, snake, snake, dead:-) Jsou rozkošní, jak všechno komentují.

14.listopad

Angličtina dnes byla opět divoká. Ale pár se jich chytlo, to byla pro nás odměna. Musíme neustále vymýšlet kreativní program, každý potřebuje individuální přístup, tak se to nějak snažíme udělat, ale musíme techniku pilovat. Máme tam kluka, Sumana, který strašně krade. Všechno a všem. Rozčilujeme mě, ale nemá z ničeho respekt. Teda až na proutek. Už sem na něj dnes žalovala otci. Dal nám do ruky proutek a když neposlouchali, třískla jsem s ním do stolu. A byl klid. Snad postupně budem moc tuhle techniku vypustit, ale zatím se nám jeví jako nezbytná.                                     

17.listopadu

Začínám mít problémy s indickou kuchyní. Ostrost mi nevadí a moc mi to chutná, ani jsem ještě neměla žádné střevní ani jiné potíže, ale poslední dva dny se mi po každém jídle chce zvracet. Už jen když cítím tu stejnou vůni chilli... Dala bych nevím co za chleba se sýrem. Nebo maminčinu musaku se špěnátem. P

 Na angličtinu jsme dnes dostaly třetí skupinu, jsou tam kluci, kteří už jsou tu tak šest měsíců, jsou staří tak od 10 do 14 let a jsou šikovnější. Bylo to s nimi parádní, náš program je zaujal a tři hodiny na nás upřeně upírali oči a snaživě se zapojovali. Učíme je pomocí pohádky. Četli jsme Červenou karkulku a to tak, že prvně jsme si napsali slovíčka, která se jim budou hodit, pak jsem porosila vždy jednoho z šikovnějších kluků, aby mi je na tabuli napsal i v kannadě, dělali jsme to tak, že já mu ukazovala pomocí obrázků z knihy, co ta slova znamenají anebo jsem to předváděla, třeba běhala nebo skákala:-) a dotyčný rychle pochopil a přeložil to do kannady. Tím jsme docílily, že opravdu všichni kluci tomu rozuměli. A když jsme si řekli pár slovíček, sedli jme si na zem i s knihou a já jim ukazovala obrázky z pohádky a převyprávěla jsem příběh jednodušší angličtinou a Míša to zároveň předváděla (jak třeba Karkulka jde po pěšině, trhá kvítí a rozhíží se kolem:) ). Děti to moc bavilo. Pak hráli celou pohádku divadelně, každý dostal roli a to nám potvrdilo, že to celé pochopili. 

21.listopadu

Opět krysí čistka. Děti mají dnes prázdniny, tak se celý den mezi hrama uklízící potkaní paseka. V jednom pokoji, který slouží jako skladiště různých věcí , se jim velmi zalíbilo. Všechno se tedy vyházelo a začal boj s potkany. Děti se náramě bavily, mohly to zabíjet sami. A vázaly si menší krysy na provázky a nosily kolem krku. Jako závaží. Na každé straně jeden. Nevěřili byste, jak to tady všude teď smrdí. Je to odporný puch který se roznesl po celém středisku...Když jsem šla na svačinu, bratr mě moc přemlouval, ať si také aspoň jednoho zabiju. Myslel to úplně vážně, prý je to sranda. No to opravdu kápl na tu pravou. Ukázal mi pak sud od rýže a tam byla na kupě hromada potkanů. Už jsem ten den nejedla a co sem předtím snědla vyzvracela. Brrr.