INDIE - Ondřej Bílý+Pavel Marčík - Naše hodiny anglického jazyka

 Indové jsou šikovní obchodníci, pořád vás někdo oslovuje, neco nabízí nebo chce, až je to na bednu. Slušné chování mají posunuté trochu jinam než jsme zvyklí v Evropě. Takže je na nás pořád někdo nalepený, kouká nám přes rameno co děláme a je velice zvláštní pocit, když se cizí člověk ani ne metr od vás zastaví a na férovku na vás pěknou chvíli zírá. Asi nejzvláštnější pro mě tady bylo, když si v autobuse jakýsi pan, co seděl vedle,  položil ruku na moje stehno. Naštěstí se stačilo jen podívat a přendal ji na stehno dalšího souseda. To je tady úplně normální, kluci i starší pánové se vodí za ruce nebo kolem ramen. Lidí se pořád někam cpou a člověk se musí takž cpát, jinak by se asi nikam nedostal, předbíhají nás dokonce i v autobuse, když už jdeme tou úzkou uličkou. Ale zatím jsme neměli ani neviděli žádný konflikt, třeba i v té divoké dopravě si nikdo nenadává a lidi jsou tu příjemní. A i na tu dopravu si člověk zvykne, když jedeme rikšou, tak už ani neřídím očima a věřím řidičovi. I když to vypadá šíleně, je v tom určitý systém a žádnou bouračku jsem zatím neviděl. 

Větší akcí posledních dní byla návštěva policejní stanice v Hospetu, kde jsme měli legalizovat náš pobyt v Indii. Hned první den, který jsme strávili ve středisku, jsme se ptali ředitel,e jestli máme jít na policii a on nám řekl, že není žádný spěch, že je to OK. Tak jsme to přestali řešit. No a po třech týdnech tady, když jsme mu říkali o našem plánu navštívit Hampi, tak nám řekl, že se musíme s father Joyem zajít přihlásit na policii a kdyby se ptali, proč jdeme tak pozdě, tak máme říct, že jsme byli nemocní. Do místního střediska jezdí dobrovolníci každý rok a tak jsme předpokládali, že to nahlášení bude jen formalita. Po asi dvouhodinovém čekání, aspoň jsem dostali perfektní čaji, náš zavedli k šéfovi, father Joy mu popravdě řekl naši situaci a on nás poslal na vyšš policejní úřad do Bellary, protože s našim typem víza nesmíme dělat dobrovolníky.

Druhý den jsme jeli do Bellary dvě hodiny po rozmlácených silnicích totálně narvaným busem. A cestou jsme father Joyovi říkali, jestli by nebylo lepší zamlčet naše dobrovolnické aktivity, ale on na to šel opět na rovinu a tak nás poslali domů se stejným výsledkem, že to nejde. V Bellary jsme aspoň zašli na oběd do klasické indické jídelny, kde předem u vchodu zaplatíte oběd a dostanete klasické měnu s tím, že si můžete přidávat různé omáčky. Potom jsme v Bellary navštívili kostel a father Antonyho a nakoupili jsme pár suvenýrů a další věci. Pavel si koupil anglickou bibli ani nevěděl jak J, jenom si ji prohlížel a father Joy ji pak dál k věcem, které bereme. Father Antony nám říkal, že k němu do kostela chodí jak křesťané, tak hinduisti a muslimové, že to není problém. Taky to tady chodí tak, že běžně uzavírají sňatky lidé různých vyznání a novomanželka pak přebírá manželovu víru. Není to prý problém, protože směřují ke stejnému cíli. No a Bellary je asi 300 000 město a i když jsme tam strávili 5 hodin, tak jsme nepotkali žádné bledé tváře. Třetí den naší policejní anabáze jsme šli na policii opět v Hospetu, kde nás varovali před veškerými ilegálními aktivitami, to znamená všechno kromě cestování a rekreace a zapsali nás jako turisty ubytované v Don Bosco centre. 

Jinak jsem ve středisku zkusil hrát kriket, oproti fotbalu je to docela nudná hra, ale Indy to hrozně bere a v neděli se kriket hraje všude. Taky teď byl nějaký turnaj mezi Anglií a Indií a v televizi to běželo neustále několik dní.  

Minulý týden navštívila středisko paní doktorka, která přijela zkontrolovat zdravotní stav dětí v Makala Mane. Šlo jí to pěkně od ruky, během 2,5 hodiny prohlédla všech 80 dětí a žádné neodešlo bez léků. Někteří měli dokonce předepsané až tři léky a jak jsem tak koukal, tak to byly různé druhý. Klobouk dolů. Je docela síla, že když je v Makala Mane nějaká taková akce, že má třeba přijít doktor a podobně, tak si děcka musí sednout do řady do tureckého sedu a tak zůstat čekat. A když připočítám to zpoždění se kterým doktorka přijela, děcka tak musely sedět aspoň 3,5 nebo 4 hodiny a být v klidu. Vládne tu tvrdá disciplína, aby tady mohli s dětmi pracovat v takovém počtu, musí tu být kázeň a používají se i tělesné tresty. Sem tam pohlavek určitě nevadí, ale viděli jsme, že večer si jeden brother zavolal skupinu dětí stranou, asi přes den měly nějaký průšvih a jednotlivé s nimi mluvil a do toho je občas plesknul takovým plechovým platem připomínajícím pilku na železo bez zubů. To opravdu nevím, to už se mi nezdá. Taky když to děcka v hodině nebo při úklidu přehání, tak jim stačí říct, že jejich jména nahlásíme bratrovi a hned je klid. Asi bych to neudělal, pokud by nebyl opravdu větší problém. 

V našich hodinách anglického jazyka právě probíráme divoká a domácí zvířata, ve středisku některá mají, třeba opice (v kleci a děcka s nimi nezachází zrovna nejlíp, občas je berou na provazu ven a trénují je), veverky, psi, kočky, krávy, prasata (naštěstí ne ty černé, co pobíhají venku), slepice, králíci (když tady má samice mladé, děcka ji několikrát děné vyndají z kotce, chytnou jí nohy, položí ji na zem a k ní králíčky, drží ji, aby bylo jasné, že dostanou mléko).  Máme na starosti dvě třídy, v první je momentálně min než deset žáků, jsou docela schopni a klidní a dá se s nimi dobře pracovat. Některá děcka z této třídy jsou v nemocnici, vypadalo to na infekci kůže a další jsou doma. Některé děti jezdí jakoby na prázdniny domů, maximálně dva týdny. Za to druhá skupina je horší, je v ní kolem 16 dětí a v jejich znalostech jsou velké rozdíly. Taky jsou divočejší, občas se ve třídě vydají někam na výlet a pořád chodí strouhat tužky nebo půjčovat si gumu či tužky. Myslím, že strouhání tužek některá děcka baví víc než kresleni. Vyučovací hodina v tyhle druhý skupině mi přijde nejnáročnější. Vypadá to, že děcka škola baví a jsou rády za to, když se jim někdo věnuje. Taky si sami říkají o domácí úkoly. Když probereme nějakou látku, tak píšeme test, abychom my i děcka věděli, jak na tom vlastně jsme a abychom jim mohli dát za odměnu bonbony. Testy jsou tu tudíž radostnou událostí a děcka se pořád ptají jestli nebude zítra test. Nevím jak mezi sebou, ale s námi se chtějí o sladkosti dělit. Většinou odmítám, taky proto, že si představím co všechno je v těch kapsách společně se sušenkami a bábovkami a na co sahají, ale občas si dám.  

Třeba včera jsem si dal placku, co přinesl děda jednoho klučiny, když za ním přišel na návštěvu. Nabídl mi a to jsem nemohl odmítnout. No a když už jsem byl v tom, šel jsem večer do rizika a dál jsem si dva kalíšky vody, kterou pijou děcka v Makala Mane a která neprochází tím filtrem jak v kuchyni. A jelikož v noci bylo vše v pořádku, tak se to asi obejde bez následků. Děcka nám k jídlu nosí taky čerstvé vykopané buráky nebo jakési kyselé zelené větvičky s bílou dužinou a další věci. Občas taky zajdeme na jídlo do Makala Mane za dětmi, jsou nadšené a ptají se jestli nás to pálí.

Jídlo už můžu jíst v normálním množství jako děcka, ale jednou jsem u večeře kousnul do chilli papričky a tomu se ani nedalo říkat pálení, prostě mě brněl jazyk, na to si asi ani nejde zvyknout. Zatím je pro mě těžké celou dobu jídla sedět v tureckém sedu a jíst rukou z talíře, který je na zemi, po chvíli mě všechno bolí a sotva pak odejdu. Už taky vím, jak je nepříjemný, když jíte na zemi a někdo vám chodí kolem talíře, protože to zvedá prach a mám pocit, že mi tam neco napadá. Je nezvyk vidět jídlo v plechových kýblech, ale děcka si můžou naložit kolik sní a to je super.  

Přijde mi úžasné, že tady můžeme být a třeba odpoledne vzít balón a pobíhat s dětmi po hřišti a kličkovat mezi kravinci a mezi staršími kluky, kteří tam právě vykopávají drny a plevel a kolem hřiště jsou palmy a někde leze had. A večer na pokoji mám někdy pocit, že jsem v Budějovicích na koleji (a neumím si představit tu dálku do Čech), že jsem se vrátil ze střediska ve Čtyřech dvorech a že je to domů do Řevničova co by kamenem dohodil. Zvláštní a pěkné…